Pamatuji si to jako dnes – byla jsem po roce studia japonštiny tak hrdá, že umím mluvit zdvořile a že tím nikoho neurazím. Jakmile tedy v novém školním roce přijela studentka z Japonska do Čech, domluvila jsem se s kamarádkou, že jí vezmeme na pivo.
„Nastal čas vzít všechny ty teoretické znalosti a předvést se! Do teď jsem mluvila jen s učiteli, ale konečně vyzkouším reálnou konverzaci.“ Pomyslela jsem si a začala jsem si v hlavě pomalu plánovat, jak se představím. Když jsme se tedy s Japonkou sešly, odhodlaně jsem prohlásila:
はじめました。
マルケータともうします。
よろしくお願いします。
Slečna se na mě podívala a tak nejistě napůl důvěrnou japonštinou odpověděla.
あすかです。
よろしく～
Naše konverzace pokračovala a já stále používala zdvořilou japonštinu. Po chvilce Asuka povídá:
„Heleď, Maru, nemusíš na mě mluvit zdvořile.“
„Ale nás učili, že když se potkáme s někým poprvé, tak se má mluvit zdvořile“. Oponovala jsem.
„Nojo, ale vždyť jsme stejně staré. Takhle to zní hrozně chladně, jako že nechceš být kamarádka.“
Aha, cože? Tak to pro mě byla novinka. Takže přece jen můžu někoho odradit svou zdvořilou japonštinou? A jak mám tedy poznat, kdy můžu přejít do důvěrné japonštiny a kdy ne?
Možná si právě pokládáte stejné otázky. V tomto článku se tedy na ně pokusíme najít odpověď.
Úrovně zdvořilosti
Nejdříve se pojďme podívat na úrovně zdvořilosti, které v japonštině máme a jak se gramaticky liší. Úrovně zdvořilosti v japonštině můžeme rozdělit do tří základních kategorií:
Úroveň 1: Důvěrná japonština
Gramaticky je pro nás důvěrná japonština nejjednodušší – často se jedná o slovníkové tvary: slovesa, přídavná jména, zájmena a vše ostatní zůstává tak, jako bychom je našli ve slovníku a nepřipojujeme za ně žádné koncovky, ani nenahrazujeme zdvořilejšími výrazy.
Co na této konverzaci vidíme:
- Slovesa a přídavná jsou v základním tvaru.
- Spona だ a partikule se často vynechávají (věty proto vypadají jako nedokončené)
- V otázce se využívá partikule の
- はい nahrazujeme důvěrnějším うん nebo オッケ (OK)
Úroveň 2: Zdvořilá japonština (teineigo)
Zdvořilá japonština je zase ta, která je nejčastěji vyučována. Právě proto, že s ní velice často nemůžete nikoho urazit. Zde už ale musíme měnit gramatickou strukturu. Pojďme se opět podívat na příkladovou konverzaci.
Hned vidíme, že se nám konverzace trochu pozměnila.
- Slovesa jsou v –masu tvaru (ke 2. slovesnému základu připojujeme -masu)
- Za přídavná jména pro zdvořilost přidáváme sponu です
- V otázce se přidává partikule か
- Věty jsou ukončenější, méně zůstává nevyřčeno.
- Pro vyjádření „ano“ se využívá はい
- Nepoužíváme “じゃ” ale では
Úroveň: Uctivá japonština (keigo)
Uctivá japonština je v mnoha ohledech úplně jiný jazyk. Nejen, že se mění tvary sloves a jiných větných členů, ale častokrát se využívají úplně jiná slova, která navíc přibírají další zdvořilostní koncovky.
Opět příkladová konverzace.
(Berte v potaz, že reálně se málokdy stane, že by k sobě dva lidé mluvili uctivou japonštinou. Častěji se setkáte s tím, že jeden mluví uctivě a druhý důvěrně).
Zdvořilá varianta nám už ukazuje, jak moc se jazyk může měnit.
- Zítra se nám změnilo z あした na みょうにち
- Sloveso 会う se nám změnilo na 集合 (toto není pravidlem, ale obecně se v uctivé japonštině využívají vice “dvouznakové složeniny” než slovesa s hiraganou)
- いい se změnilo na よろしい a pro zjemnění otázky se ですか změnilo na でしょうか。
- どう se změnilo na uctivé いかが
- I poslední věta zůstává dokončená a využívá uctivý tvar お会いしましょう。
Pokud tato slovíčka, anebo jejich tvary neznáte, neklesejte na mysli. Mnoho Japonců dělá v uctivé řeči chyby celý život. Samozřejmě toto jsou jen příklady a reálně výrazů, které se mění v uctivé japonštině je mnohonásobně více. Pokud bychom ale měli mluvit o všech, můžeme napsat rovnou novou učebnici. Takže to si necháme na jindy.
Správné použití zdvořilosti
Kdy mám tedy použít uvedené úrovně zdvořilosti. Pokud se na to podíváme jednoduše, stačí nám jedna základní poučka: důvěrný tvar je tykání, zdvořilý tvar je vykání a uctivý tvar používáme ke všem, které uctíváme/uznáváme.
Pokud ale chcete jít dopodrobna, musíme si všechny lidi v našem okolí rozdělit do několika úrovní.
Takto bychom zhruba seřadili lidi, které můžete mít ve svém životě dle výše postavení. Samozřejmě je to pouze orientační rozdělení a konkrétní lidé mohou být ve vícero skupinách, či mohou být ve vyšší skupině, ale ve skutečnosti jim nevadí mluvit s vámi důvěrněji apod.
Důvěrná úroveň
Nejnižší úroveň
Nejníže (vzhledem samozřejmě k jazykové zdvořilosti) je vaše nejbližší okolí: blízcí přátelé, rodina, partner či vaše děti. Vůči této kategorii si můžete dovolit mluvit zcela otevřeně. Nepoužíváme tak pouze důvěrný tvar, ale často ty nejhovorovější zkrácené tvary či slovíčka, která by jinak mohli znít neslušně.
Např. なにゆってんだ na místo なにを言ってるの。(co to povídáš?) apod.
Vůči svým dětem samozřejmě japonsky mluvíte autoritativněji, vůči partnerovi pak mileji a vůči např. rodičům sice důvěrně ale uctivěji (např. využíváme uctivější oslovení apod.)
Spolužáci, přátelští kolegové, studenti, podřízení
Kategorie nad tím, jsou spolužáci, přátelští kolegové, studenti či podřízení. Vůči těm ještě stále můžeme mluvit důvěrnou japonštinou, ale některé výrazy už si odpustíme. Navíc v této kategorii začínáme používat přídomky při oslovení (さん、くん、ちゃんapod.), zatímco v předchozích kategoriích je můžeme vypouštět. (Více o různý úrovních oslovení ve článku zde)
Zdvořilá úroveň (teineigo)
Běžní kolegové, cizí lidé, senpai
Běžní kolegové či cizí lidé – zde už zvolíme raději zdvořilou japonštinu. Přepínáme tak slovesa do –masu tvaru a kde můžeme, přidáváme sponu です. Pro oslovení většinou volíme přídomek さん. Jinak nemusíme dělat žádné velké úpravy.
Do této kategorie se řadí ti kolegové, se kterými sice pracujete, ale nejste v přátelském vztahu nebo se jenom potkáváte. Vůči cizím lidem, pokud si nejste jisti jejich postavením, je nejbezpečnější právě tato úroveň zdvořilosti. Patří sem také naši senpai = žáci stejných škol či členi klubů, kteří jsou starší či jsou členi déle než my. Pokud ale vyloženě konkrétního senpai respektujeme a uctíváme za jeho znalosti/dovednosti, můžeme k němu mluvit o trochu uctivěji jako v kategorii výše.
Učitelé, nepřímí/nižší nadřízení
Do kategorie učitelé či nižší nadřízení se řadí tací lidé, kteří jsou jasně výše postavení než vy, ale ještě ne natolik, abychom k nim museli využívat uctivou japonštinu. Pokud se bavíme o učitelích, myslíme spíše učitele na základních či středních školách případně takové, se kterými máme lepší vztah. (Přísní učitelé většinou vyžadují uctiví tvar, zatímco přátelštějším nevadí pouze zdvořilý). Nepřímí nižší nadřízení jsou potom většinou lidé, kteří jsou sice pozicí ve firmě lehce výše než vy, ale nejsou vašimi přímými nadřízenými (tzn. nemohou vám rozkazovat). Nesmějí ale být o několik pozic nad vámi, pak už je musíme dát o kategorii výše.
Gramaticky se v této kategorii často objevuje směs uctivé a zdvořilé japonštiny – slovesa zůstávají v obyčejném –masu tvaru, ale občas se může objevit uctivá předpona お nebo ご před podstatnými jmény či uctivý tvar slovesa pokud daného člověka o něco žádáme.
Uctivá úroveň (keigo)
Další kategorie zahrnuje jednoduše řečeno všechny, kteří jsou jasně dle struktury výše než vy, případně vás něco učí či jsou mistři svého oboru. Zde už začínáme využívat uctivou japonštinu se vším všudy – slovesa, zájmena, podstatná jména se mění a dávají do uctivých tvarů. Oslovení se mění na さま、先生、氏、社長 apod. Použití pouhé zdvořilé japonštiny by vůči těmto lidem mohlo být urážlivé (opět záleží tak trochu na pýše daného člověka).
Pokud budete pracovat ve službách, do této kategorie patří všichni vaši zákazníci nehledě na věk či společenské postavení – v Japonsku stále platí: „Náš zákazník, náš pán“ (tedy minimálně co se mluvení týče). Je tedy jedno jestli do vaší restaurace či obchůdku přijde otrhaný a špinavý puberťák – pokud je to zákazník, musíte k němu mluvit uctivě. (Takže pokud se chystáte nakupovat v Japonsku, připravte se na trochu jiný jazyk, než na který jste zvyklí).
Na vrcholku tabulky je samozřejmě Císař a s ním všichni členi císařské rodiny a další vysocí ústavní činitelé. Ale s těmi se asi jen tak nepotkáte, takže tuto kapitolu si necháme na jindy.
Shrnutí
Co si z toho článku tedy máte odnést?
- existuje více úrovní zdvořilosti než tři a často se jednotlivé gramatické prvky využívají smíšeně
- nezáleží jen na tom, zda je člověk cizí – pokud víme kam ho zařadit, musíme správně zvolit úroveň japonštiny
- použitím špatné úrovně japonštiny můžete urazit pýchu lidí nad vámi, či odradit přátele
Samozřejmě jednotliví lidé, se kterými se za život potkáváte se můžou objevit ve všech třech kategoriích – jakmile se začnete sbližovat, pomalu přecházíte do důvěrnějších tvarů. Někdy vás Japonci sami vyzvou, abyste nebyli příliš zdvořilí a nabídnou vám tak tykání.
Důležité ale je si uvědomit, že všichni Japonci vědí, že japonština není váš rodný jazyk a pokud uděláte chybu ve zdvořilosti, či vám ujede nějaké slovíčko, nebudou vám za to trhat hlavu. Důležité je snažit se neurazit a pokud omylem použijete důvěrný tvar vůči učiteli apod. omluvit se a ideálně se opravit.
Jsem překladatelka a lektorka Japonštiny.Ze všeho nejvíc jsem ale milovník japonské kultury: hudby, seriálů, karaoke, divadla a mnoho dalšího. A od té doby co umím japonsky si to všechno užívám mnohem víc! Pomáhám proto dalším nadšencům jako já naučit se tento zajímavý jazyk, ať už jsou to fanoušci Anime, pracovníci japonských firem či cestovatelé.
