Možná jste po přečtení minulého článku o etiketě v japonských restauracích měli pocit, že je těch pravidel nějak moc. „Jak můžou ti Japonci vůbec takhle žít, když jsou vázáni tolika pravidly?“. Je to jednoduché – jinak by to prostě nešlo.
Tokio má téměř 14 milionů obyvatel na rozloze pouze lehce přes 2 000 km2. To znamená zhruba 6 tisíc lidí na km2. (Pro srovnání Praha má hustotu zalidnění pouhých 2 600 lidí na km2.) V Praze žiji již několik let, a když jsem někdy sebrala odvahu a vydala se na Václavák nebo jinam na Prahu 1, cítila jsem se neuvěřitelně stísněně v tom houfu lidí. V Tokiu jsem na druhou stranu takový pocit nezažila. Přestože bylo všude moře lidí, pokud dodržujete nepsaná pravidla etikety, nebudete mít pocit chaosu a zmatku a všechno je pro vás takové jednodušší.
Abyste i vy neměli při návštěvě japonské metropole strach a pocit „přelidnění“, povíme si dnes o dalších pravidlech chování, které vám pobyt výrazně ulehčí.
Etiketa ve vlaku
Možná už jste na internetu viděli obrázky či videa lidí nacpávaných do přeplněného vlaku. Tyto záběry (převážně z Tokia) jsou běžnou realitou pro Japonce cestující v ranní či odpolední špičce. Právě proto, že jich vlakem cestuje denně tolik, je potřeba ve vlaku dodržovat určitá pravidla, aby se všichni bezpečně přepravili, kam potřebují.
Postupujte dále do vozu
Zní to jako ohraná fráze, kterou si přečtete na ceduli každého autobusu, ale má svůj význam. Není nic horšího, než když se snažíte nacpat do vlaku, abyste stihli dojet do práce, a vidíte, že vzadu je takové prázdno, že by lidé mohli tančit, zatímco u dveří se na sebe lepí hlouček, který vás už dovnitř nepustí. Tímto způsobem jsem se v Čechách mnohokrát nedostala domů ze školy, protože autobus neměl kapacitu pojmout všechny studenty z místních škol.
V Japonsku se mi ale nikdy nestalo, že bych se do vlaku nenarvala. Jakmile někdo nastoupí, i kdyby jel pouze jedinou zastávku, posouvá se dále do vozu, aby se do vlaku vešli všichni. Na oplátku, ti kteří jsou u dveří, na každé zastávce vystoupí, aby uvolnili prostor pro cestující dále ve vlaku k výstupu.
(Přestože v Praze tato etiketa už také začíná platit, často mě překvapí někdo, kdo se do vagonu metra žene jako první, ale po nástupu se zastaví u té prostřední tyče a překáží tam dalším padesáti lidem, kteří nastupují po něm.)
V klidu a popořadě – nástup do vlaku
Možná jste to na českém vlakovém nástupišti také zažili: hromada lidí obsadí celé nástupiště a jakmile přijede vlak, rychle se přesouvají tam, kde zrovna zastaví dveře. Vystupující člověk se tak musí často tímto davem prodírat, aby se vůbec dostal z nástupiště ven.
V Japonsku opět platí přesný řád a pravidla nástupu a výstupu z vlaku. Na nástupišti jsou barevně označená místa, kde zastaví dveře vlaku. Buďto vypadají jako jedna čára, označující prostor dveří a v takovém případě se fronty čekající na vlak rovnají na obě strany této čáry.
Pak také můžete mít různě barevně čáry vedoucí od místa, kde zastaví dveře, hlouběji do nástupiště. V takovém případě si musíte stoupnout přímo na tuto čáru. V extrémních případech (na velkých nádražích) můžete mít takový čar vedle sebe několik a podle toho na jaký vlak čekáte, si zvolíte čáru, na kterou si stoupnete. Pokud si nejste jistí, na jakou čáru si stoupnout, nebojte se zeptat místních kolemjdoucích, kteří vám většinou rádi poradí.
Našli jste svojí čáru a čekáte připraveni na vlak. Jakmile ale vlak přijede, nehrňte se hned dovnitř: po příjezdu vlaku se skupina lidí, čekajících na nástupišti rozestoupí jako moře před Mojžíšem a nechají projít všechny vystupující. Pak teprve se moře uzavře a zapluje do vlaku dále a dále do vozu.
Ticho! Ve vlaku nejste sami.
Představte si – jedete vlakem unavení z práce a kousek od vás si sedne skupina mladých výrostků, kteří se musí hlasitě bavit o svých zážitcích a nedej bože si pouštět hlasitě videa na telefonu a smát se u nich na celé kolo. V Česku jim takové chování většinou projde – v Japonsku byste nejen schytali mnoho nevlídných pohledů od ostatních cestujících, ale také by vás mohl někdo (ne)slušně požádat, abyste byli zticha.
V japonských vlacích a jiných veřejných dopravních prostředcích je vždy absolutní ticho – hlasitá hudba, povídání si či telefonování je zakázáno. Často můžete vidět, že někomu zvoní telefon, rychle ho zvedně a řekne: „Promiň, teď jsem ve vlaku, zavolám ti potom“ a rychle hovor ukončí. Dejte si také pozor na hudbu „unikající“ ze sluchátek. Snažte se ji mít pouze tak nahlas, aby ji kromě vás nikdo neslyšel.
Pustit či nepustit? Jak je to s uvolňováním sedadel.
Byl pro mě trochu kulturní šok, když jsem v Japonsku uvolňovala sedadla stařenkám, zatímco ostatní stejně staří či mladší lidé než já hrdě seděli na místě. Myslela jsem si, že Japonci nerespektují své seniory. Pak jsem ale objevila krajní sedadla ve vlacích označené jako yúsen seki (優先席) – prioritní sedadla.
Každý vagon vlaku má svá krajní sedadla označena jako prioritní. Pokud tedy nastoupíte, krajními dveřmi vagonu, raději volte sedadla směrem doprostřed. Můžete často vidět, že zatímco je celý vlak přeplněný, tato prioritní sedadla jsou volná. Japonci naprosto respektují označení yúsen seki a pokud možno, vůbec na ně nesedají.
Pokud je vlak přece jen přeplněn, tak si sednou i na tato místa, ale jakmile přijde někdo, kdo má na sedadlo prioritní nárok (starší, těhotné ženy, zranění či handicapovaní lidé), okamžitě místo uvolní. Právě proto jsou všechna ostatní místa volná pro všechny a platí zde pouze pravidlo: kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Další zajímavá pravidla
Nejen když je covid – rouška dobrý přítel člověka
Dnes vidíme roušky všude po celém světě běžně. V Japonsku byly ale „in“ již mnoho let před vypuknutím pandemie. Pamatuji si, když jsem posílala domů fotky z Japonska a na nich byli vidět lidé v rouškách, známí se mě často ptali: „To nosí kvůli Fukushimě?“, „Tam je nějaký smog?“ a podobně.
Japonci však roušky nepoužívají, aby chránili sebe před nemocemi zvenčí, ale aby chránili ostatní před jejich nemocí. Pokud tedy máte rýmu či nějaké nachlazení a nemůžete zůstat doma a léčit se, vezměte si na sebe roušku, abyste své bacily nešířili dál. Vím, že postoj některých Čechů k rouškám je dost negativní a jakmile není jejich nošení nařízeno vládou, okamžitě je sundají. Přesto, pokud navštívíte Japonsko, dbejte na její nošení, obzvláště pokud jste sami nachlazení a víte, že byste mohli někoho nakazit.
K tomu se váže i další, pro nás až nechutné pravidlo – pokud potřebujete smrkat, nedělejte to na veřejnosti. Raději „popotahujte“. Pro Japonce je až nechutné, když nějaký cizinec vytáhne kapesník, hlasitě se do něj přede všemi vysmrká a pak si ho strčí do kapsy. Nedej bože, abyste používali takový ten klasický látkový kapesník na více použití. No fuj!
Pokud potřebujete smrkat, a nemůžete si odběhnout na záchod, vysmrkat se v klidu, nejjednodušší řešení je „popotahovat“. Něco, co Čechy zvedá ze židle, je v Japonsku běžnou záležitostí. A není nic horšího, než cestovat tichým vlakem v období alergií a poslouchat několik cestujících jak střídavě popotahují po celou cestu. Každopádně, pokud jste v Japonsku, zatněte zuby a vydržte to.
Hoří či nehoří – kam s odpadky?
Při cestování vás najednou přepadne hlad – skočíte si tedy do místního konbini (sámoška) a koupíte si onigiri nebo sendvič. Dojdete si pár metrů do místního parčíku a svačinku si tam sníte. A teprve teď vám dochází jedna zásadní věc – absence odpadkových košů.
Ano, v Japonsku po městě ani v parcích nikde nenarazíte na odpadkové koše. Ať vás ani nenapadne obal od sendviče odhodit na zem! Vaší zodpovědností je, si odpadky schovat do kabelky či kapes a vzít domů. Pokud se chcete přece jen svých odpadků zbavit, jediné místo, kde koše najdete, je přímo u konbini. Doporučuji tedy svačinu, kterou si koupíte sníst přímo u obchodu a obaly hned vyhodit.
V tu chvíli ale narazíte na další problém: do jakého koše? Japonsko je posedlé správným tříděním odpadů. Pokud vyhodíte něco špatně, můžete být i donuceni odpad následně přetřídit. Základní třídění odpadu v Japonsku je do skupin:
- Hoří (燃えるゴミ) – sem se řadí papír, odpad z kuchyně, oblečení a další.
- Nehoří (燃えないゴミ) – sem se řadí keramika, sklo, kovy a podobně.
- Recykluje se (リサイクル) – na každý jednotlivý druh recyklovatelného odpadu máte většinou samostatnou krabici – najdete tak krabice na plastové láhve (ペットボトル), plechovky（カン）、skleněné lahve（ビン）, Plasty (プラスチック)
- Velký odpad（粗大ゴミ）- sem patří například nábytek, elektronika apod. Za odvoz tohoto odpadu si musíte zaplatit a jejich odvozu domluvit předem.
Bohužel počet odpadkových košů a jejich třídění se může někde mírně lišit (někde nemáte plasy a obaly můžete hodit do hořlavých odpadů, někde zase nemáte koš na skleněné lahve a dáte je do nehořlavých apod. Opět platí jednoduché pravidlo – pokud nevíte kam s tím, zeptejte se kolemjdoucího. Japonci jsou velice ochotní pomoci. Pokud zrovna nikdo nejde kolem, raději si odpad odneste domů.
Pár dalších poznatků k restauracím
Po dopsání minulého článku, mi někteří z vás připomněli další body etikety, na které jsem pozapomněla. Přidávám je tedy nyní sem.
Žádné spropitné
Po 14 hodinovém letu a následné hodinové cestě vlakem jsem konečně dorazila na Shinjuku. Měla jsem ještě chvilku, než mi pojede další vlak do mého ubytování a tak jsem rychle skočila do místního obchůdku pro sendvič a vodu. Cena za obojí – 349 Yenů. Dala jsem prodavačce 350 Yenů , řekla jsem jí: „to je dobrý“ a rychle jsem odcházela na nástupiště k vlaku.
Zezadu se najednou ozvaly rychlé kroky a hlas slečny: „お客様！お客様！” (zákazníku). Otočila jsem se a viděla skoro zpocenou slečnu, jak drží v ruce jeden Yen.
„おつりです！” (vaše drobné!) vyhrkla na mě, vrazila mi Yen do ruky a prchla rychle zase zpátky do obchůdku.
A tak jsem se naučila – nikde nenechávejte spropitné. I když jsem občas v restauracích měla pocit, že je to divné, nenechat tam těch 10% navíc, obzvlášť když byla obsluha tak skvělá. Ale v Japonsku je prostě standart, že obsluha musí být výborná a tak se tam nikdy spropitné jako zvyk neuchytilo.
Nemáte menu v angličtině?
Toto sice není pravidlo etikety ale jedna užitečná rada na závěr: pokud bojujete se znaky a bojíte se jít do restaurace, kde v menu nejsou obrázky, nebojte se zeptat číšníka na anglické menu.
Ve většině restaurací v Tokiu či jiných velkých turistických destinacích, většinou anglické menu mají k dispozici. Stačí říct pouze: „English menu?“ a chápající obsluha už přispěchá s anglickou variantou. Pokud se chcete předvést v japonštině, můžete se zeptat:
英語のメニューがありますか？(Égo no menjú ga arimasu ka)
– máte anglické menu?
Myslím si, že jako další várka pravidel chování v Japonsku by to pro dnešek stačilo. Napadají vás ještě další pravidla, se kterými jste se setkali a překvapili vás? Nebo vás naopak překvapuje absence některých pravidel, která naopak v Česku máme? Dejte vědět do komentářů nebo mi napište na facebook.
Jsem překladatelka a lektorka Japonštiny.Ze všeho nejvíc jsem ale milovník japonské kultury: hudby, seriálů, karaoke, divadla a mnoho dalšího. A od té doby co umím japonsky si to všechno užívám mnohem víc! Pomáhám proto dalším nadšencům jako já naučit se tento zajímavý jazyk, ať už jsou to fanoušci Anime, pracovníci japonských firem či cestovatelé.
