Po celém světě je rozšířený stereotyp, že Japonci jsou organizovaní, slušní lidé, kteří příliš nevyjadřují své emoce. Také dodržují velice pevnou společenskou hierarchii a přísně dbají na rozlišování mezi „podřízeným“ a „nadřízeným“. Přestože se jedná opravdu o zažité stereotypy, které v mnoha oblastech neplatí a jsou zastaralé, i v dnešní moderní době můžeme narazit na místa, kde jsou tyto tradice ještě živé. Dnes vám představím jedno takové vzácné tradiční japonské uskupení, a jak jsem se nevědomky do něj dostala i já.
Nejdřív trochu krok zpět – už od 11 let hraju na příčnou flétnu. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť výjimečně dobrá, ale velice mě to bavilo a proto, když jsem odjížděla na studijní pobyt do Japonska, rozhodla jsem si vzít flétnu s sebou. Na japonských univerzitách (i nižších školách) je totiž zažitá kultura tzv. bukacu (部活=klubů) a sákuru (サークル kroužků), které jsou organizovány studenty dané školy a realizují různé mimoškolní aktivity. Můžete tak narazit na fotografický kroužek, baseballový klub, malířský kroužek a mnoho dalších. Věděla jsem, že univerzita Gakushuin, kde jsem měla studovat, bude mít určitě nějaký školní orchestr. A nespletla jsem se – měla tradiční orchestr, ale také něco zvané óendan suisógakubu (応援団吹奏楽部). Jednalo se o unikátní uskupení – orchestr dechových a bicích nástrojů, který hrál symfonickou dechovou hudbu, dělal vystoupení ve stylu marching bandu a také byl součástí týmu óendan.
Co je to tedy ten óendan? Óen (応援) v japonštině znamená „povzbuzovat/fandit“. Jedná se tedy o skupinu lidí, kteří povzbuzují a fandí na sportovních zápasech. Tradičně se tato skupina skládá ze tří frakcí:
- Roztleskávačky
- Dechová kapela (někdy jen trubky a bicí)
- Povzbuzovači – lidé, kteří řídí, co se hraje a jak se povzbuzuje.
Každá z těchto frakcí vede samostatnou činnost – roztleskávačky se zúčastňují celonárodních soutěží či vystupují ve sportovních mezičasech, dechový orchestr má své pravidelné koncerty. Dohromady s „povzbuzovači“ ale tvoří unikátní způsob fandění na jakýchkoliv zápasech – orchestr hraje školní hymny a povzbuzovací písně, roztleskávačky písně zpívají a do toho tančí jednoduché sestavy a povzbuzovači stojí vpředu, tleskají a vyhlašují, co se bude hrát.
Protože jsem si ani já na začátku nedokázala představit, co vlastně óendan dělá, přidávám níže video z óendanu univerzity Gakushuin. (Bohužel v době natáčení už jsem byla rok pryč, takže mě v něm nenajdete)
Když jsem se přihlásila do dechového orchestru, upřímně jsem vůbec neměla tušení, co je to óendan a co to pro mě znamená. Členové orchestru byli velice překvapení, když zjistili, že cizinec se chce poprvé za historii jejich existence přidat dobrovolně do óendanu. Já jsem jejich překvapení nechápala, vždyť hrát v orchestru a občas fandit na školních zápasech zní jako zábava. No velice brzy jsem zjistila, že to tak úplně zábava není.
Orchestr měl sice své vlastní zkoušky a tréninky, které byli více méně standardními zkouškami orchestru, jednou za čas jsme ale měli zkoušky a aktivity s celým óendanem a to už bylo jiné kafe.
1) Velice pevná hierarchie
V rámci óendanu jsme byli rozřazeni podle ročníků – nejníže postavení tak byli prváci, nejvýše postavení čtvrťáci (*japonské univerzity jsou 4 leté). Někteří žáci třetího ročníku zároveň zastávali pozici kanbu (幹部 – management) a měli na starosti organizaci všech aktivit – ti byli samozřejmě nejvýše postavení a v jejich čele stál tzv. dančó (団長 vedoucí óendanu).
Já jsem do óendanu byla zapsána jako první ročník (protože jsem byla první ročník magisterského studia), ale byla jsem stejně stará jako čtvrťáci. Naivně jsem si myslela, že jsem tedy spíše „čtvrťák“. 1. Lekce japonské hierarchie – nezáleží na věku, ale na délce působení. Přestože, jsem byla starší než samotný dančó, do óendanu jsem nastoupila jako nováček a tak jsem musela dodržovat všechna pravidla, jako prváci.
Tato pravidla byla například: při setkání s výše postaveným členem óendanu je potřeba odložit vše, co máme v rukou (batohy, tašky, nástroje), dvakrát se uklonit a říct „Ocukaresama desu. Šicurei šimasu“ (お疲れ様です。失礼します。). Pak si teprve můžete sesbírat ze země všechny věci a odejít. Toto pravidlo platí, ať už potkáte výše postaveného žáka kdekoliv a je jedno, že jste venku a prší a musíte pohodit svůj školní batoh do velké louže. Pokud náhodou takto nepozdravíte, hrozí vám velice hlasité pokárání a v případě „povzbuzovačů“ často i trest.
Dalším, ale nepsaným pravidlem je „každý ke svému“. Když jsem byla v orchestru nová, myslela jsem si, že s věkově bližšími kolegy si budu více rozumět. Když byla pauza na oběd, zkusila jsem si tedy párkrát sednout do skupinky třeťáků. Nikdo mi neřekl, že by se to nesmělo, ale začala jsem si všímat, že se semnou prostě nebaví, někteří vyloženě ignorovali, že jsem tam s nimi a já se neodvážila nic říct. Pak mě jeden den (nyní už velice dobrá kamarádka) Misaki z prvního ročníku pozvala, ať jdu obědvat s nimi. Byla jsem překvapená, jak byli všichni velice přátelští, ptali se mě na spoustu věcí a zapojovali mě do konverzace. Pochopila jsem, že tam je moje místo.
2) Přísná pravidla vzhledu
Přestože život na univerzitě je značně uvolněnější v porovnání se středními školami v Japonsku, v óendanu platila přísná pravidla, jak má člen vypadat. Zakázané bylo například:
- Barvit si vlasy jinak, než na černo (ještě, že tohle jsem splňovala. Pokud bych byla blondýnka, asi bych nesměla být v óendanu)
- Nosit jakékoliv šperky (náušnice, řetízky, náramky).
- Nosit jakoukoliv pokrývku hlavy
Tato pravidla se vztahovala hlavně na vystoupení či tréninky.
Na akce, kterých jsme se účastnili, bylo také naopak nařízeno nosit óendan oblek: jednořadé sako, pouzdrová sukně, bílá košile, v létě béžové silonky, v zimě černé punčocháče a černé botičky (パンプス). Na hrudi jsme také museli nosit odznáček „gakushuin óendan“. V tomto oblečení jsme ale vystupovali pouze ve výjimečných případech. Většinou jsme oblékli oblek pouze na cestu z domova na místo určení. Tam jsme se převlékli do pohodlnějších triček (roztleskávačky do svých dresů) a po vystoupení zpět do obleků a domů.
3) Odstranění individuality, aneb vaše problémy nikoho nezajímají
Když vystupujete, či trénujete s óendanem musíte být nejen v perfektní souhře, ale také neustále veselí a plní energie. Při trénincích často uslyšíte od kanbu, že se málo usmíváte, neskáčete dost vysoko, nezpíváte dost nahlas a spoustu další podobné kritiky. Což, asi samo o sobě je logické.
Pro mě nejtěžší ale bylo letní soustředění – týdenní pobyt plný intenzivního tréninku (od půl osmé ráno do šesti do večera). V létě teploty v oblasti Kantó dosahují až 40 stupňů a v takových vedrech jsme museli několik hodin cvičit ve stoje. Zároveň platilo pravidlo, že během celé zkoušky si nesmíte sednout. A to ani během pauzy. V podstatě od 7:30 do 12:00 jsem musela stát a jediná úleva pro mě bylo, když jsem si sedla na záchodě. Chodila jsem tam tak každou pauzu, i když jsem nemusela, jenom abych dala nohám odpočinout. Po obědě jsme pak stejný způsobem cvičili do večeře.
Po večeři následovali povinné večerní zábavy, ze kterých jste se nemohli vykroutit a museli jste předstírat, že vás hrozně baví až do deseti do večera hrát bingo v podstatě s vašimi nadřízenými.
Ke konci tohoto týdenního pobytu jsem už byla tak zničená, že veškerá snaha se usmívat a předstírat, že jsem plná energie byla ta tam a bohužel to poznali i kanbu. Po návratu domů mě tak čekal dlouhý rozčílený e-mail od vedoucí orchestru, ve kterém mi vyčetla můj nedostatek energie a zájmu a připomněla mi, že jenom protože jsem cizinka, nemůžu čekat, že mi takové věci odpustí.
Moje první reakce samozřejmě byla rozčílení – to nechápou, že jsem v tom vedru zničená a že nejsem na takové věci zvyklá a že není normální takhle mučit lidi tréninkem. Po čase mi ale došlo, že moji spolužáci asi také nejsou bezcitní roboti – oni také trpí v tom vedru a bolí je nohy a nebaví je tak často a moc trénovat. Na rozdíl ode mě ale zvládají předstírat, že jim nic není a nikdy si nepostěžují. To je totiž podstatou japonské skupinové mentality – všichni máme problémy, takže si ty svoje nechte pro sebe a makejte.
První ročník jsme narazila v óendanu na spoustu problémů, ale brzy jsem se naučila respektovat všechna pravidla a když pak v dubnu nastoupili do óendanu nováčci, už jsem jim jako mazák pomáhala se zorientovat a vždycky jsem se musela trochu usmát, když kolem mě náhodou procházeli ve škole a rychle odhodili tašky na zem a přes celou školu zakřičeli „Ocukaresama desu. Šicurei šimasu“.
Přes všechny ty strasti na óendan velice ráda vzpomínám a navíc pro mě byl skvělou přípravou do japonského pracovního života. V tradičních japonských firmách jsou totiž pravidla a firemní hierarchie dost podobná. Navíc mi z óendanu zůstalo i spousta krásných vzpomínek a mnoho dobrých přátel, se kterými jsem v kontaktu do dnes.
Jsem překladatelka a lektorka Japonštiny.Ze všeho nejvíc jsem ale milovník japonské kultury: hudby, seriálů, karaoke, divadla a mnoho dalšího. A od té doby co umím japonsky si to všechno užívám mnohem víc! Pomáhám proto dalším nadšencům jako já naučit se tento zajímavý jazyk, ať už jsou to fanoušci Anime, pracovníci japonských firem či cestovatelé.
